Pečujete denně, ale pochvalu dostává ten, kdo přijede jednou za rok

Možná to znáte: o rodiče se staráte pravidelně, řešíte léky, nákupy, lékaře, telefonáty, drobnosti, které drží život pohromadě. A pak přijede sourozenec, který bydlí daleko — na chvíli, s úsměvem a dárkem. Rodiče se rozzáří, opakují, jak je „hodný“, jak na ně myslí… a ve vás se ozve něco nepříjemného: smutek, vztek, hořkost. Není to malichernost. Je to lidská reakce na dlouhodobou zátěž, která často zůstává bez uznání.

Proč rodiče někdy „víc drží“ s tím, kdo je dál

Někdy to vypadá, jako by rodiče přehlíželi toho, kdo je nablízku a idealizovali si toho vzdáleného. Často za tím ale nebývá záměrný nevděk . Může za to spíš několik běžných psychologických mechanismů:

• Vzácnost má větší emoční náboj. Krátký telefonát nebo návštěva od někoho, kdo se ukáže ojediněle je vybočením z rutiny a právě proto může působit silněji než každodenní přítomnost.
• Každodennost se stává samozřejmostí. To, co je stabilní či rutinní, mozek často přestane vnímat jako „něco navíc“. Podobně jako si běžně neuvědomujeme, co vše pro nás znamená voda z kohoutku, dokud teče.
• Blízký vztah zažívá i nepohodu. S tím, kdo je nablízku, se řeší realita: únava, limity, neshody, občasné konflikty. Vztah „na dálku“ zůstává často lehčí a bez každodenních třenic si jej snadno idealizujeme.

Ale do vztahu pečujícího a opečovávaného někdy vstupují skryté a bolavé pocity

Když pomoc připomíná ztrátu samostatnosti

Pro mnoho starších lidí je těžké přijímat pomoc, protože jim připomíná, že už něco nezvládnou jako dřív. Může se u nich objevit pocit studu, smutek, strach nebo vztek. A ty si bohužel často člověk vybije tam, kde je vztah nejbližší a nejpevnější, tedy u toho, kdo pečuje nejvíc.

Někdy pak rodiče raději „utíkají“ k nezávaznému kontaktu: k rozhovorům, které nejsou zatížené tím, kdo co nezvládá, kdo musí koho prosit, kdo koho kontroluje.

Pečující často nesou dvojí zátěž: péči i osamění v ní

Kromě únavy a času, se kterými pečující nejčastěji bojují je tu ještě jiný druh zátěže: emoční cena. Pečující někdy balancují mezi láskou a povinností, loajalitou a vyčerpáním. Může se přidat i pocit viny („Měla bych to zvládat líp.“), křivda („Proč je to pořád na mně?“) nebo strach („Co bude dál?“).

A pokud mají sourozence, vzniká často další napětí:

• ten vzdálenější může prožívat vinu, že není k dispozici,
• ten bližší může prožívat nespravedlnost, že se „automaticky počítá“, že vše zařídí.

Co může pomoct, když se cítíte nedocenění

Neexistuje jeden správný postup. Ale pár kroků bývá užitečných a současně realistických.

1. Pojmenujte si, co přesně vás bolí.

Je to chybějící poděkování? Nerovnoměrná dělba péče? To, že vaše námaha není vidět? Čím konkrétnější budete, tím lépe se s tím dá pracovat.

2. Zkuste mluvit o potřebách, ne o vině.

Místo „Ty si mě nevážíš“ někdy lépe funguje:

• „Potřebuju slyšet, že to, co dělám, má smysl. Pomůže mi, když mi to občas řekneš.“
• „Když se péče bere jako samozřejmost, cítím se vyčerpaně.“

3. Nastavte malé, ale pevné hranice.

Hranice nejsou trest. Jsou způsob, jak péči udržet dlouhodobě. Například:

• „Každý pátek už nezvládnu nákupy. Potřebuju, aby to někdo převzal / abychom objednali dovoz.“

4. Zapojte sourozence konkrétními úkoly.

„Pomoz mi víc“ je často příliš neurčité. Zkuste spíš:

• „Můžeš každý týden zavolat a vyřídit s rodiči léky?“
• „Můžeš jednou měsíčně řešit papíry/účty?“
• „Můžeš přijet na víkend, abych si odpočinula?“

4. Připomeňte si, že uznání není luxus.

Poděkování a respekt nejsou rozmar. Pro pečující je to často základní „palivo“, aby mohli pokračovat bez toho, že vyhoří nebo se vztahy v rodině pokazí.

A pokud to nejde „vykomunikovat“…

Někdy se i při velké snaze nic nemění. Tehdy může být podpůrné probrat situaci s někým nestranným. Člověk na to přestane být sám a může si utřídit, co pro něj je ještě únosné, a co už ne.

Pokud se staráte o blízkého a cítíte, že je toho na vás příliš a trvá už to dlouho, můžete využít podporu Terapeutické linky Sluchátko. Společně s psychoterapeutem zde můžete hledat, jak situaci unést o něco lépe, jak mluvit o hranicích a jak neztratit ze zřetele i sebe.

Nebuďte na to sami.